Hanns Fischer

Začátek začátku

Narodil jsem ve zvláštní době. Má vlast byla zužována drancováním a moji sousedé byli nemilosrdně mordováni, vojsky cizími i našimi, každopádně nepřátelskými. V každé vesnici bylo několik domů vypálených a nebylo rodiny, které by se válka nedotkla na životě jejích členů.
I já jsem byl z takové rodiny. Vojáci mi zabili matku a sourozence. Proklínal jsem je, ale nakonec jsem měl dost práce s tím abych přežil sám. S otcem jsme sami živořili několik let, pak ale i na něho došlo a vojáci našeho milovaného krále ho probodli když bránil náš poslední pytel mouky. O pomstě jsem ani neuvažoval byl jsem natolik otupělí a zoufalí, že mi nic takového nepřišlo na mysl. Nic pro mě nemělo smysl pouze můj vlastní život.
Byl to zvláštní svět, hodně zvláštní svět. Lidé se navzájem zabíjeli pro jídlo, pro oblečení, nebo jen tak pro zábavu. V takovém světě je těžké nezabíjet pro přežití. Přesto něco ve mně mi bránilo vzít do ruky nůž a zezadu se k někomu v noci připlížit a… nemohl jsem to udělat když jsem měl obrovský hlad.
Hlad jsem měl prakticky pořád, jen někdy byl větší jindy menší. Zbitý od sedláka u kterého jsem pracoval jsem byl také pořád. Přesto jsem necítil touhu po pomstě. Zřejmě proto že jsem necítil ani nějakou naději. Měl jsem štěstí že sedlák u kterého jsem bydlel byl za dobře s vojáky obou znepřátelených armád. Dodával velitelům dívky mého věku, stejně zlomené jako jsem byl já a to se vojákovi líbí víc než propichovat vesničany.
Nic naplat že měsíc co měsíc stál před našimi vraty jiný velitel všichni byli stejní. Ovlivněni vojnou. Když jsem vyrost do použitelného věku pro armádu. Začali pro mě velitelé pokukovat a mému pánovi jsem padl do oka jako lehký výdělek peněz. Netrvalo dlouho a byl jsem prodán do armády.

Začátek vojny

Od sedláka jsem nastoupil dlouhý pěší pochod do hlavního města našeho krásného království. Tam jsem nastoupil na krátký výcvik pěšáka. Byl jsem kopiník. Mé kopí vlastnilo přede mnou asi tucet jiných chlapců. Mě to ale bylo jedno ve vojenském táboře jsem pociťoval daleko větší beznaděj než kdekoliv na statku. Plno raněných vojáků a plno zla všude kolem.
V armádě jsem se krom boje s kopím naučil bojovat s dýkou a palcátem. Kolikrát jsem měl zlomenou ruku nohu nebo žebro jsem ani nepočítal. Každopádně bylo to horší než bití od sedláka. Jediná výhoda byla že jsem měl pořád co jíst. Také jsme hodně chodili do chrámu. Byl to velký monumentální a honosně zdobený chrám. Kněží nám zde vtloukali do hlavi že právě mi rozhodneme válku a přineseme mír.
Věděl jsem, že to není pravda. Neměl jsem rád kněze. Neměl jsem rád chrám a neměl jsem rád své zbraně. Bohužel musel jsem je používat jinak by mě zabili. Mnoho mých kolegů takto při výcviku zahynulo. Velitel říkal že je to oddělování zrna od plev. Nenáviděl jsem nic a nenáviděl jsem život. Chtěl jsem umřít ale byl jsem natolik zlomený že jsem to nedokázal.
Občas se na mě chodil dívat jeden zvláštní muž nikdo si na něj nic nedovolil, přestože bylo jasné že není vojákem. Vypadal docela obyčejně skoro ošuntěle. Na sobě měl obnošené šaty a opíral se o dřevěnou hůl. Jednoho dne jsem byl svědkem toho jak mu jeden opilí voják nadával, muž se jen otočil podíval se vojákovi do očí a … voják s křikem utekl pryč. I já jsem dostal strach. Ovšem usmál se na mě a pokračoval v cestě. To i mě připomnělo že mám povinnosti a spěchal jsem za velitelem.
Když už se můj výcvik chýlil ke konci podivný muž mě oslovil. Řekl mi že je to kněz, ne takový kněz jako jsou ti podplacení bezvěrci v našem hlavním chrámu, ale kněz šiřitel víry, naděje a života. Zpočátku jsem se s ním nebavil neměl jsem rád kněze. Pak jsem si ale vzpomněl co udělal tomu vojákovi a dostal jsem strach, že mě potrestá když se s ním nebudu bavit. Byl jsem příliš navyklí trestům, že jsem si tohle myslel. Nakonec mi řekl že brzo budu muset jít na frontu a tam nejspíš zahynu, ale že si můžu vybrat ještě mezi možností jít s ním a přežít.
Váhal jsem, bál jsem se, že je to léčka našeho velitele který mnohokrát mluvil o loajalitě. Nakonec jsem ale souhlasil. Chtěl jsem umřít a proto jsem doufal že mě za pokus o deserci oběsí. Nic se ale nestalo muž mě opravdu vzal s sebou na pouť do kláštera.

Začátek života

V klášteře jsem získal zpět svoji přirozenou hrdost. Všechny rány se zacelili a naučil jsem se truchlit. Dlouho jsem truchlil pro rodiče pro sourozence. Nakonec jsem truchlil pro osud světa. Spolu s truchlením jsem se naučil modlit. Tím jsem získal novou naději.
Bylo mi divné, že po okolním drsném světě za zdmi kláštera, není ani stopa. Převor mi vysvětlil že bůh Andor bdí nad svými ovečkami. Andor byl bůh plný síly a moc ho rmoutí že v jeho otčině zuří válka a bezvládí, ale nemůže s tím nic dělat. Může pouze chránit tento klášter a může pomáhat šiřitelům víry. Dozvěděl jsem se že chrám, který jsem navštěvoval ve městě byl chrámem mrtvého boha. Mrtví bůh je takový, kterého porazí jiný bůh v souboji. Moc jsem tomu nerozuměl, ale souviselo to nějak s kvalitou víry, kterou v boha lidé věří.
V klášteře jsem se naučil vařit, ošetřovat raněné, kterých bylo dost a dost. Naučil jsem se také chytat ryby a sbírat bylinky. Z nich pak připravovat různé léčivé masti a odvary.
V boha jsem věřil, protože jsem viděl že nás chrání a proto jsem se k němu stále více modlil aby mi dal sílu změnit okolní svět. Převor mi totiž řekl že bůh nezmění svět ale může dát člověku prostředky aby ho změnil. Doufalo jsem, že mi takové prostředky dá. Nevěděl jsem co je to za prostředky a ani co budu dělat ale chtěl jsem ukončit bezvládí a nastolit mír.
Postupem času jsem v kapli trávil stále více času. Nakonec víc času než samotný převor, nikdo mě z kaple nevyháněl a raději za mne převzal práci. Platilo tu pravidlo že každý může mluvit s bohem tak dlouho jak potřebuje, ale nesmí se rouhat. V tomto případě vyhýbat se práci.

Konec začátku

Jednou při mé dlouhé modlitbě mě bůh oslovil. Nejprve jsem si myslel, že mám halucinace, nakonec mě ale Andor přesvědčil v tom, že ne. Bůh mi dal poctivou nabídku. „Dám ti možnost změnit svět, udělám tě nejmocnějším mužem na zemi, ale nebude to hned bude to postupně, abych se přesvědčil že svoji úlohu zvládneš, a nebude to zde pošlu tě do jiného světa a jiného času, kde budeš tak dlouho dokud si nezasloužíš veškerou moji moc. Budu ti v tvém pobytu pomáhat to se neboj. Na tom světě kam tě pošlu je několik lidí kteří tě naučí jak s novými schopnostmi zacházet a až se vrátíš budeš nejmocnější muž na světě a nebo se také nikdy nevrátíš a zemřeš daleko od domova. Vyber si svůj osud.“
Dlouho jsem nad nabídkou boha přemýšlel, řekl jsem to i převorovy ten mi, ale zdělil ať mu neříkám o čem jsem se s bohem bavil, že nemá právo to vědět. Ať se rozhodnu dle mého svědomí a srdce

Nakonec jsem se rozhodl…